IBM exkurze

Společně to, co nás baví!

Diana Burdová, studentka SSPŠ

Pondělní návštěva IBM začala přednáškou o dívkách v technice. Ukázalo se, že i IBM má velký zájem o holky v IT. Jako náš dospělý doprovod šel Martin Strouhal ze čtvrtého ročníku, který je zaměstnancem. Musím říct, že program byl opravdu zajímavě připraven. Po takovém začátku mě mrzelo, že jsme se nepotkali s žádnými zaměstnankyněmi, které by nebyly asistentky nebo recepční. Návštěvou nás provázely dvě slečny, které ovšem měly na starost jen program pro studenty. Následovala prohlídka budovy a kvíz. Zde už to začínalo být zajímavé i pro chlapce. Dozvěděli jsme se, že se nebrání zaměstnat ani studenty středních škol, pokud jsou dobře motivovaní a nadšení pro práci a nepotřebují žádné speciální znalosti. To mě mile překvapilo, hlavně proto, že na naší minulé exkurzi neměli zájem o středoškoláky vůbec. 

Akce byla podle mě ze všech nejvíce podařená a doufám, že i ostatní se bavili.

27.02.2017
IBM Česká Republika, spol. s r.o.

IBM exkurze_IMG_8816.JPG

Michal Lauer, student SSPŠ

Počátek výpravy:

Dne 27. 2. 2017 jsme se vydali na dobrodružnou cestu do počítačové firmy IBM (International Business Machines). MHD sice byla přeplněná lidmi, ale to nás neodradilo a všichni se těšili. Na stanici Chodov nás čekal rozchod, občerstvení a následný pochod do finální destinace.

První okamžiky v IBM:

Po příchodu do firmy nás čekalo rozdělení do skupin a jelikož nikdo nebyl ochoten jít pěšky, čekalo se na výtah. V patře na nás už čekala přívětivá společnost v podobě mladých průvodkyň. Dámy nás s úsměvem zavedly do zasedací místnosti, kde nás rozdělily do skupin (Hard-Disk, Tiskací stroj, Disketa, Čárový kód).

Prezentace p. ředitele a exkurze:

Po krátkém proslovu našich “opatrovnic” přišel pan ředitel Petr Havlík a debatoval s námi o různých tématech, jako např. rozdíly mezi muži a ženami na pracovních pozicích, nezaujatost vůči pohlaví na pracovních pozicích, vynálezy a zájmy firmy IBM, vnímání žen v IT oborech a firmách. Po motivačním proslovu nás čekala exkurze v celém komplexu IBM. Poznali jsme mladého designera, který nám popisoval cestu jeho myšlení při zadaném projektu, následně nám byla představena umělá inteligence „Maruška”, která si s námi dokázala popovídat, zjišťovat informace z internetu, mluvit v kontextu a mnoho dalších vymožeností. 

Na dalším patře na nás čekala další umělá inteligence „Watson for Oncology”, která pomáhá doktorům řešit rozmanité případy rakoviny. Následně nás průvodkyně seznámila s tzv. „Tichou místností”, kam si mohou zaměstnanci zajít, pokud potřebují mít speciální klid na práci.

Odreagování u RISKUJ!:

Po exkurzi si pro nás dívky připravily hru RISKUJ!. V předem určených týmech jsme si vybírali otázky s určitým počtem bodů. Nejlepší team sice nevyhrál (Hard-disky byly na krásném 4.tém místě), ale každý se pobavil a vítězové si domů odnesli malý metr na památku.

„Líbil se mi rovný přístup pana ředitele jak k ženám, tak k mužům. Rozdíly podle pohlaví by v 21. století neměli existovat” říká studentka 1. ročníku Bára Vajnerová.


Renáta Mičaníková, studentka SSPŠ

27. února měl LadyClub naplánovaný výlet do IBM. Jelikož jsem dost nerozhodná osoba, tak jsem ještě do tří hodin toho dne neměla ani tušení, jestli jdu nebo ne. Musela jsem zůstat na programování, protože si nejsem schopna zapamatovat že „case“ končí příkazem „brake“. Když skončilo programování, sešla se naše ne moc početná skupina před vrátnicí. Všichni začali odcházet a já jsem si až v tu chvíli uvědomila, že bych se asi vážně nerada procházela po Chodově v modrých pantoflích.

Budova byla kousek od Chodova, takže jsme si před tím mohly dojít koupit svačinu. Podotýkám, že to byla velice zdravá svačina v podobě hranolek a wrapu z McDonaldu. Nestihla jsem sníst ani celý wrap a už jsme pomalu vcházely na recepci. První, co mě napadlo bylo, že by asi nebylo úplně slušné chodit tu s krabičkou hranolek v ruce.... tak jsem je rychle schovala do tašky. 

Nejdříve jsme se musely nacpat do výtahu, který nás vyvezl do 4. patra, kde byla místnost, ve které jsme měli strávit nějakou chvíli... usadily jsme se a byly jsme velice velkoryse pohoštěny kelímky s vodou. Pak přišla asi ta nejdelší hodina mého života.... minuty se vlekly jako karamel a já měla pocit, že asi umřu. Dobře, uznávám, že sem tam nějaká informace byla zajímavá, ale asi se ztratila ve změti stále se opakujících věcí.

Prohlídka kanceláří byla ale super. Na prvním poschodí byly velké dveře, kterými jsme prošly a za nimi na nás čekal stůl s jídlem. Teda alespoň jsem si to myslela. Prošly jsme kolem stolu bez sebemenšího zastavení nebo náznaku, že lákavě vyhlížející jídlo je určeno nám. Skousla jsem to a šla dál. Došly jsme do místnosti, kde jsem o sobě zjistila víc, než jsem chtěla... protože bych dala cokoli za to, mít doma to, co měli tady. Mohli psát po stěnách, kreslit kam se jim zachce a kdykoli to mohli zase smazat. Nechtělo se mi pryč, ale musela jsem... slíbila jsem si, že se tam jednou vrátím.

Zbytek prohlídky jsem myslela na jídlo a na to, jestli by si někdo všiml, kdybych se vrátila do mé vysněné místnosti. Plná zklamání jsem se vrátila s ostatními do místnosti, kde jsme si nechaly věci. Naše průvodkyně chodbami budovy IBM nám začala vysvětlovat hru, kterou jsme měly hrát. Abych to zkrátila, tak jsem se celou dobu snažila nenápadně ujídat můj nedojedený obídek v podobě hranolek. Docela mi to procházelo. Už mě bolela záda od toho nepřetržitého sezení, tak jsem se snažila se narovnat, aniž bych na sebe přitáhla nechtěnou pozornost. Dohrály jsme a já doufala v blízký odchod. Konečně nám oznámili, že je konec a že můžeme jít. Před budovou jsme se vyfotily a šly jsme domů. 

Bylo to fajn, ale na rovinu? Občas jsem jim rozuměla velký... nic.